Flashback: Prolog

20:56

Vzpomínky mají sílu. Někde tam číhají. Občas jen tak proletí kolem jako vlaštovka, které si sotva všimneme, skoro se ani nepohne vzduch, nic neslyšíme. Občas se vrátí jejich pachuť, jako by se nám vracely žaludeční šťávy, ale nevíme, kde se vzaly. Ale někdy...


Někdy nám to bez pardonu napálí do ksichtu


Pleskne to jako mokrý, ledový hadr. Odněkud přiletí, udělá to Plesk! a my stojíme jak opaření, kape z nás voda, rychle mrkáme a lapáme po vzduchu. Tumáš, vyžer si to! Vzpomeň si na všechny ty detaily, prožij si to znova! Ale my zatřeseme hlavou a řekneme: Nenene! Nechci! Otáčíme se na podpatku a bez otočení jdeme rychle dál. Děsíme se pár dní chvíle, kdy to přijde znova, až to postupem času vybledne, necháme to vyčichnout, než to do nás napálí za pár let nečekaně zas.

Potřebujeme se srovnávat s minulostí?


Pomůže nám nějak, když si to celé znovu prožijeme a vymácháme si v tom čumák? Měli bychom se místo útěku zastavit, pořádně se nadechnout a ponimrat se ve starých křivdách? Měli bychom to obracet v ruce, koukat do všech záhybů, podívat se na věc s odstupem?

Měli bychom odpouštět dávným nepřátelům, kteří nám kdysi něco provedli a vychýlili náš život? A byla to jejich vina, nebo jsme se omylem dostali do jejich vlivu ve chvíli, kdy někdo křížil život jim? A bylo to všechno špatně, nebo nás to posunulo tam, kde jsme teď? Byli byste dnes jinde – dál a výš – kdyby se to tenkrát nestalo? Nebo vás to posílilo?

I po 10 letech je těžké podívat se na některé věci s odstupem. Jako bychom se dívali na někoho cizího, ne na své mladší Já. Je nám ho líto. Jak se chovalo, co si vytrpělo, kdo mu ublížil a komu ublížilo ono. Jako bychom to ani nebyli my. S mladšími Já je to těžké. Nemůžeme mu poradit a říct: "Nebuď blbá. Nechtěj se každému zavděčit. Nevaž se tak na ty lidi. Teď nejsi fér. Ubližuješ si."


Nakonec to je naopak


Místo abychom rodičovsky vzali mladší Já kolem ramen a řekli mu: "Hele, teď se ženeš do pěkného průseru, nejsi tak pitomá, abys to neviděla", přijde mladší Já k nám. Je to mladší Já, je v pubertě a neumí to jinak, než že vezme z kýblu mokrý, špinavý hadr a hodí ho po nás.

Mokrý hadr spadne těžce na zem, a zatímco my stojíme jak tvrdé Y, rozbalí se a do éteru se vypařují dávné vzpomínky. Snažili jsme se je vytěsnit, ale našly si cestu zpátky. Jsou totiž naše, nikdy se jich nezbavíme. Byly silné a postupně blednou, ale jejich pachuť zůstává. Stačí málo a jsou zpět.

Co s nimi uděláš ty?


Mohly by se ti líbit tyto články

0 komentářů

Instagram