Vezmu vás dnes na menší výlet okolím mého rodného města: Hranic.

– Odkud jsi?
– Z Hranic.
– Na Moravě?
– Obviously!

Název Hranice na Moravě je jen a pouze názvem vlakové stanice, nikoliv města. Město je jen Hranice. Historický název byl ženského rodu ta Hranice, postupem času se ale ustálila pomnožná podoba ty Hranice. Maleník, nejvyšší bod dnešního výletu, má 479 m n. m. a řadí se do Podbeskydské pahorkatiny. Konec teorie, obujme si boty a vyražme.

Tento výlet jsem zvolila jako nouzový. Ve čtvrtek jsem přijela k rodičům a v pátek se vzbudila s bolavým krkem. Plánovanou túru po Jeseníkách jsem změnila na Beskydy, pak na bunkry u Opavy a  nakonec bylo nejlepší volbou právě tohle. Místo abych tedy vyrazila někam na hory, dala jsem si lokální procházku. Jako dámička jsem si nasedla na autobus hned u baráku a nechala se vyvézt až na Zbrašov. Tady začíná moje cesta. Jinak můžete vyrazit i z vlakové stanice v Teplicích nad Bečvou, projít přes lázně, koupit si oplatek a načerpat si vodu z pramene.

Z autobusu se napojím na žlutou turistickou značku a dojdu k rozcestníku Mariánské údolí, kde odbočuji vpravo a jdu přes louku směrem k lesu. Cestou lemuji říčku Krkavec, kterou na několika místech přeskakuji a překonávám popadané můstky. Jinak je to procházka krásná. Přes večer napadla tenká vrstva sněhu a nikdo tady není. Jdu jen ve stopě jednoho cyklisty a tiše obdivuji jeho odhodlání v takové zimě vyrazit do takového terénu. Krajina je jako pocukrovaná a na malý okamžik vysvitne i slunce, které ještě stihnu zachytit na fotce. Pak už se neukáže. Mírně mrholí, ale je mi fajn.

Trasu mi po 2 km protne silnice a 300 m jdu po ní. Naštěstí zde není tak velký provoz. Každopádně mohla by se tady vymyslet příjemnější alternativa. Pak zelená značka pokračuje vpravo a po pár krocích vidím první z jezírek. Jsou celkem tři. U největšího se nachází altánek. S napůl zamrzlou temnou vodní plochou, spadaným listím a sněhovým popraškem na mě místo působí tajemně a magicky. Poprvé jsem tady byla před dvěma lety s kamarádkou. Tohle místo mě nadchlo a jeho kouzlo zůstalo takové, jaké si ho pamatuji.

Další pokračování po zelené je chvílemi váhavé kvůli pokáceným stromům a chybějícím záchytným bodům v podobě značek na stromech. Ale nakonec dojdu na rozcestník a pokračuji dál po červené, která se nazývá Helfštýnskou cestou – skutečně po ní dojdete na hrad Helfštýn. Já ale jdu k rozcestníku u Maleníku, kde si v přístřešku naliju čaj a snažím se utišit pálení v krku. Dělám zápis do vrcholové knihy a odbočuji na žlutou.

Moc dobře to tady znám, proto jsem zvědavá, jak bude vypadat sestup. Musím sejít na lesní cestu Gabrielku. Před dvěma lety jsem tudy táhla kolo, to byla sranda. Tentokrát mě čeká jen klouzavé listí a jde to docela hladce. Až na poslední část, kde se nemám jak chytit a ne úplně elegantně na všech čtyřech přistávám na pěšině.

Modrá značka mě zavede až do Hranic, není se kde ztratit. Cesta tudy je příjemná. Taky to není tak dávno, co jsem tudy šla poprvé – bylo to v létě 2016, kdy jsem šla na Helfštýn. Potkávám jen běžkyni se psem a nakonec sestupuji z modré dřív a nechávám za sebou zamlžený les.

Tato trasa má 10 km a je naprosto nenáročná. Vhodná pěšky i na kole. Mou trasu najdete na Mapy.cz. Já jsem pak šla ještě přes město a dalo mi to necelých 15 km. A pak hurá do suchého oblečení, šlofíček v peřinách a večer kurýrovací slivovice u bráchy. :-)))